O vstupu do virtuality až k filmu o té naši Boženě.
Vstup do světa Boženy začal někdy počátkem roku 1995, kdy jsem opustil Náchod. A nastoupil jsem na přání známého do tiskárny Augusta v Litomyšli. Zpočátku jsem dojížděl z Ústí, kde ještě žila matka. V pondělí Náchod, Litomyšl, odpoledne do Ústí…ráno zpět a v pátek Náchod. Časem restituent koupil do kanclu válendu a deku, povlečení. Dělal jsem v oddělení, kde se připravovaly podklady pro tisk. Asi po týdnu mně došlo, že přespávám v domě, kde se odehrávaly dějiny, kde se pracovalo od středověku. V noci, kdy starobylý dům začal občas vydávat zvuky, jsem si někdy přál, abych na chodbě, když jsem šel močit, potkal třeba Boženu N., která chuděra se tam na konci svého života trápila s majitelem Augustou. Začal jsem na ni více myslet a zajímat se o okolnosti. Dokonce jsem začal shromažďovat informace, poslední její dopisy a různé antikvární publikace, protože jsem si chtěl udělat obraz této mimořádné ženy, která absolutně posunula hranice nazírání na osud ženy v té naši zemičce a předběhla dobu.
Začal jsem vnímat onu velikost její duše, hloubky citu a to jak se do svého údělu dokázala položit. Občas jsem v noci pochodoval onou stavbou, vyšel si i ven, abych nasával jedinečnou atmosféru onoho místa, kam mě osud zavál. Neměl jsem tušení, ale byl jsem hluboce zasažen a vtahován to myšlenkových proudů, občas jsem v noci kouřil u okna a díval se do okolí, dokonce jsem několikrát nad ránem chodil uličkami a dlouze se díval jestli někde v přítmí neuvidím tu útrpnost duše paní Boženy. Za půl roku moje působení skončilo, vedení tiskárny nechtělo přistoupit na požadavky vybavení oddělení, tak jsem odešel. Nechtěl jsem se vracet do Náchoda a tak moje anabáze pokračovala do Prahy. Nastoupil jsem do rakouské firmy ReproStudio Danek na místo grafika a retušéra fotografií převážně uměleckého charakteru, retušoval jsem fotografie obrazů do knížek a katalogů a cesta za Boženou pokračovala. Dohledával jsem v knížkách, kde chodila a působila, abych to moje putování umocnil.
Mockrát jsem sedával u pomníku Boženy Němcové od sochaře Karla Pokorného z r.1955 na Žofíně a přemýšlel o tom jestli sochař zachytil to, co jsem cítil.
Asi po roce jsem nastoupil jako grafik do MF DNES. Okolo roku 2000 jsme se přestěhovali s pracovištěm na Příkopy do domu, který vlastní rodina Julia Meinla, dokonce v recepci byla ve dřevě provedena intarzie známeho loga – černouška. A opět jsem se ocitl v místech, kde byla před válkou kavárna a kde se scházeli česko-německo-židovští umělci a spisovatelé a cestou na Václavák jsem míjel dům, kde paní Božena zemřela po snaze uchytit se u Augusty v Litomyšli.
Protože jsem jednou za měsíc vždy podnikal cesty do Náchoda, kde jsem si držel malý byt, v Praze jsem bydlel na podnájmu. Často jsem o Boženě přemýšlel. Jednak jsem si cestou uvědomoval, jak je to území Čech malé. Zvláště na podzim, když autobus na okraji Prahy vjížděl na dálnici na HK, byly vidět Krkonoše a já se vlastně pohyboval po kupecké stezce tam a zpět, kdy přes Náchod putovali kupci, kteří vozili sůl a jantar z Polska a v Praze v Ungeltu odpočívali dál na cestě do Bavor.
Občas jsem též chodil na Vyšehrad zapalovat svíčku na její hrob. Šel jsem po té myšlenkové linii, kterou ona chytala a pozvedávala k osvobození ducha a docházel jsem až ke Kafkovi a další mimořádné ženě Mileně Jesenské. Se známou jsme čas od času navštěvovali kavárnu Arco, kde se Kafka s Milenou scházel a od Mileny jsem se dostal až k Janě Krejcarové, Bondymu a do Libně na Palmovku, na Hráz Věčnosti, k Libeňským psychikům, prostě vzácným tvůrcům na okraji, kteří šli ve své tvorbě nad průměrnost davu a české malosti. Též jsem občas v práci dlouze diskutoval a poslouchal jednoho redaktora, který byl vystudovaný dramaturg a psal pro nás občas články do komerčních příloh a jednu dobu dělal asistenta Františku Vláčilovi a zúčastnil se natáčení filmu Markéta Lazarová a s ním jsem vedl diskuze na téma kupecké stezky v Čechách, kláštery, vaření piva, vesnice, loupežníci, církev, potulní mniši, líčil až démoničnost Vláčila, umanutost jakou ničil štáb, když chtěl některý záběr vydolovat z nevědomí krajiny a času.
Chodil jsem občas kouřit do pasáže Baoadway mezi Celetnou a Příkopy, kde v té době byla redakce MF DNES. Jednou takhle v pozdním odpoledni mě oslovila dvojice mladých dívek, že jsem zajímavý typ, a už holky tahaly foťák a teleobjektiv a jest-li Vím, co je casting a jestli ve Frontě pracuji, holky cvakaly. Vyměnili jsme si vizitky a já říkal, pošlete mně alespoň foto a událost jsem hodil za hlavu. Za čas jsem měl telefon, volala jedna z manažerek firmy Czech Casting, že chtějí navečer, abych přišel do Spálené ul., kde mají ateliéry, na kamerové zkoušky. Byl jsem zaskočen, ale přece neuteču a aniž bych tušil, šel jsem. Všude bylo spousta lidí a holčina chytrá tušila a čekala. Když viděla, že přicházím, smála se a říkala …já to tušila, je tady casting na nějaký spot na reklamu na mobilního operátora, proto tolik lidí. Ale já vás vemu vedle, do jiného ateliéru, pan režisér si Vás chce vyzkoušet co ve Vás je. Veliká místnost, natažené pozadí, spousta reflektorů, na stojanech digi kamery, v pozadí sedací souprava, na stolcích notebooky, přišla ještě paní v hnědých šatech, šedivé vlasy, sčesané do drdolu, dva mikrofony, pěkně si nás postavili, a že nejprve životopis a pak scénka…moudrá babička čeká vnoučata na chalupě u plotu a soused nevrlý umělec…a pěkně reakce. Já zpocený, chtěl jsem prchat po natáčení asi dvacet minut... a pan režisér říká bezva, ale vás pane ještě potřebuju a posadil mě na židli a vrazil mě do ruky nějakou krabici a říkal, jsou vánoce a partnerka Vám dala dárek, vy ho rozbalujete a zjistíte, že je to Kamasutra, a pěkně mimikou dejte partnerce najevo, jak Vás to ve vašem věku potěšila a jak po ní toužíte. No a já starej liška podšitej, jsem si bleskurychle řekl, ústřední bod jsou oči oné holčiny, co mě uvrtala do toho castingu a začal jsem ji veřejně svádět až se možná červenala, notně zpocený jsem pak vypadl na tramvaj s tím, že opět zavolají. Asi za měsíc fakt telefon, že na Letné v kině Oko čeká štáb a můj herecký kolega. Taky vousáč šedivý. Tak jsem se seznámil s ak. malířem penzistou Frantou Cacákem. Za pár dnů jsme jeli za Prahu. Byl červen, hodně teplo už od samého rána, tři auta lidí a techniky. A reklama do televize na minerální vodu Korunní. Nás s Frantou navlékli do mnišských hábitů, těžkých, za krkem jsme měli překližkové kruhy(ve filmu to počítačově upravili a svatozáře fakt svítí), prostě Cyril a Metoděj kráčející krajinou a ty kruhy jsme po sobě házeli. Chodili jsme dopoledne krajinou opírajíce se o klacky, kolem poskakovala krásná mulatka, která neustále jako správná maskérka ladila naše obličeje, hoši a pan režisér J. Strach ladil záběry, až řekl v poledne dobrý, produkční dala vatu, podpis. A bylo.
Asi po roce volal Franta, že mám jít na Barrandov, v tom a tom ateliéru, kostýmová zkouška a že nás bude asi deset do komparsu a že německá režisérka Dagmar Knöpfel, bude točit film o Boženě, o jejich posledních drásavých dopisech. A já najednou stál ve slipech před stárnoucími pusinami, šup a už ze mne byl potulný švec, přišel vlásenkář a poskakoval a říkál, dobrý dobrý, nestříhat vousy, nechat, skvělý, nebudeme muset vůbec maskovat a ještě čepici a bylo.
A za tři neděle se jelo ze Smícháče do Milevska do kláštera, kde v zatím neopravené časti kláštera byla Litomyšl zpět v čase. Kousek za Pískem v jedné vesnici v hotelu byl štáb filmařů, tam jsme se převlékli. A na plac, kde jsme na povel dělali úkony. Čučel jsem, jak to tam měli prošpikované technikou. V místnosti točili záběry s herečkou Boženou a v oknech synchron točili záběry běhajících děti, ruch ulice, žena jak Barunka rozmlouvající se švecem, který měl na zádech krosnu a kopyta pro tvorbu bot. Kolegyně byla velice zajímavá, dokonce se z ní vyklubala manželka S. M. Blunfelda, prozaika, překladatele a esejisty, který se účastnil tvorby undergroundového časopisu Vokno. Takže jsme si měli o čem povídat. Odpoledne jsme s Frantou čekali před karavanem, kde odpočívala vycházejí hvězda německého filmu Corinna Harfouch, která ztvárnila Boženu. Též jsem po očku pozoroval paní režisérku Dagmar Knöpfel. Film se pak natáčel v dalších lokacích a závěr vlastní pohřeb Boženy na Vyšehradě.
Asi po roce a půl jsem šel do práce, Fronta se mezitím přestěhovala na Anděl do Radlické, kde německý majitel postavil skleněný palác a před Village Cinema Anděl v rámci FebioFestu plakát na film Durch diese Nacht sehe ich keinen einzigen Stern, A tou nocí neuvidím jedinou hvězdu. Hned jsem volal známé a lístky a šli jsme. Odpolední představení, hodně penzistů, zvědavých co to ty Němci udělali té naši Boženě. Film úchvatný, drásavý, skvělý herci i češi, skvělý Polívka v roli manžela, státního úředníka (fízla, estébáka) a bolavá Božka, nepochopená, silná, rvoucí se úporně do velkého světa, nad ten dolíček, toužící po lásce, i té tělesné.
Nedávno jsem viděl stažený film, tak jak ho odvysílala Čt2, a byl jsem zdrcen, původní film má 109 minut, verze pro filmové kluby a českou produkci sestříhan na 58 minut, nechápu. Nebo že by česká malost a mozečky vědkyň a odbornic a odborníků marxisticko-dialekticky proškolených na tu naši paní Boženu a nikdo jí nebude vykládat jinak. Takže budu muset počkat nebo získat DVD originál tak, jak je od našich západních hranic v prodeji.
Tak jsem tu verzi hodil do koše a vymazal. Na tom přece svět nestojí na úsudku nějakého vyjebance, kulturologa a goga, hvězdy normalizace. Režisérem té vykleštěné verze je přece pán, kterého režisér Jiří Menzl veřejně před několika lety vyšlehal na karlovarském filmovém festivalu. Škoda, že paní Chytilová Věra nesehnala peníze na film, dokonce jsem četl scénář, který vyšel v nějakém sborníku, který vydal divadelní ústav.
Jednou jsem takhle navečer sjel do bývalého Máje, obchoďáku na Národní, kde byly potraviny samoobsluha asi Albert, vzal jsem košík a pojednou jsem měl pocit, že něco táhnu za sebou… skřiplavý hlas …pane vy jste se asi zaháčkoval, otočím se a s vozíkem na kolečkách plným paní Chytilová, tmavé brýle, až už jela, odpojte se… a já se smál a říkám jí, že jsem před chvilkou byl myšlenkami u toho scénáře, a jak se jí libil německý film a ona začala ječet, že jsem provokatér a ať o tom vůbec a vůbec nemluvím, že to je její nesplněný sen, ten film a že nemůže zemřít a že se může na všechno vys..t. A já jí říkám, jak si jejich filmů vážím, jak mě nakopávaly a jak úžasně točila i za normalizace a ona vytáhla peněženku a říkala chcete moje prachy, protože se začali srocovat lidi, a nechte toho, kolik chcete… a já že nic že jsem šťastný, že jsem se na chvilku zaháčkoval do jejího vozíku… a tak jsem jí pomohl do podzemní garage u Národního s nákupem do elegantního džípu, dostal jsem telefon, chvilku jsme klábosili a ona tu Boženu měla v sobě, a byla na stáří tak oduševněle krásná a zranitelná až se mně podlamovala kolena, říkal jsem jí jak obdivuju Jana Němce, jak ho po očku pozoruju, jak nenápadně chodí Prahou a natáčí si nenápadně malou ruční digi kamerou a paní Chytilová mě říká, pane, já sbíram odvahu dělat totéž, ale s tím mým profláklým ksiftem…!
/Leo Gursky