Mosty…
„Staré sny byly dobré sny. Jenže mně nevyšly, ale měl jsem je rád.“
Onen pátek letošního nadcházejícího podzimu přivezl motoráček do prosluněného Náchoda partu přátel turistů, důchodců. Některé jsem viděl nedávno, některé poprve a třeba Edu K. asi po třiceti letech. Sic ve svém snění jsem na nádraží čekal na blonďatou Meryl Streep, lehce rozesmátou nečekaným setkáním, vlhké rty k zulíbání, dotyky a procházka okolo řeky, a přecházení po Madisonských a Náchodských mostech tam a zpět.
S Edou mě pojí vzpomínky na dětství, kdesi dávno v pravěku zbylého času, tam v Ústí u řeky a mostu a též staré fabriky, kdy ten náš čas protínala trať a koleje a někde bokem nádraží, kde bydlel Tonda P. Po mostě jsme chodili k lesu nad Ústím až k Andrlově Chlumu po zelené kolem křížové cesty pořád nahoru, tam kde začíná nebe a možná svět Andělů až k Litomyšli a dál a dál. Eda je bělovlasý, jak jeho matka kdesi v mé paměti. Tou krátkou cestou městem k mostu, jak nás několikrát zachytil Mirek P. na foto, jsme prohodili nějaká slova v postatě bez hlubšího významu, pouze jsem zachytil, že Eda je vysokohorský chodec, turista a naznačil, že podnikl cestu na Ararat, kde někde přistála „tevat Noach–Noemova archa“ a sedm lidí a zástupy zvířat v pochodu na most tam a tady přes Metuji směrem k Pekelskému údolí. Snad cesta spásy do houfu k lidem, cesta z osamění do společenství. Pekelské údolí a cestu okolo Metuje miluju, asi víc než samotný město Náchod. Ty tři roky co jsem se vrátil zpět z Prahy jsem šel procházkou mockrát a dlouze až do Pekla, nebo krátce a před dalším mostem nahoru a domů.
Když jsem se před léty vracel po 15 letech zpět do NA, ujížděl jsem si na filmu Lars Von Triera Antikrist, kde se děj odehrává v podobných kulisách, jako je ono údolí, kde je snad i atmosféra, jak ve filmu a ono skryté sdělení… jdi a dívej se ďablovi do tváře, na stráních zvláště, když se člověk blíží k Peklu posedávají démoni a jiná havěť, aby člověka mámili divukrásnou krajinou a meandry řeky k vírům. Krajinářsky nejpoutavější je především samotná řeka a část k Novému Městu n. M., tekoucí nezregulovaným a nespoutaným korytem tu tiše a líně, jinde zase v peřejích po kamenech a mezi skalisky do divokých vírů šroubovitě točících vše v dosahu na druhou stranu, do neznáma za oponu.
Ano, Antikrist je však především silně vizuálním zasvěcením do lidského podvědomí, z něhož vystupují démoni, o jejichž síle jsem neměl potuchy. Chaos, pak klid, když to člověk rozchodí, jako se snažím vrátit se zpět po květnové nemoci, a selhání srdce, kdy člověk nastřádá léta neřešené problémy až ke kolapsu a uvědomění si možného konce do víru Metuje a zpět na jinou stranu a ke klidu poutníka údolím jak na závěr filmu opřen o hůlku se postava belhá po cestě, po žluté, okolo řeky, režiser Trier ve filmu a i v životě mně ukazuje, že cesta bolesti a zármutku nemusí nutně vést ke spasení či klidu. Že na konci tunelu nemusí být nutně světlo, ale třeba Eden, který ráj rozhodně nepřipomíná.
Nebo že některé tunely ani nikde nekončí a jsou důmyslně napojené na ty, o kterých vypovídají absolventi klinických smrtí. Ukazuje to, co se v dnešní duchovně zmrzačené společnosti nechce moc vidět a chápat, co se snažíme překřičet, přepít a přežrat, kdysi i přesouložit, jak to s tou naší suverenitou vlastně je, že jsme v podstatě víc křehcí, než si připouštíme a vydáni napospas nejrůznějším živlům, okolnostem a osudu.
Ano šel jsem s Edou přes most na druhou stranu, zpět k tomu dětství a do trávy a křovin okolo řeky, do koruny stromů, kde jsem měl svůj svět. Svět staré fabriky, kde místo strojů bylo obilí, zrno… a kdesi v křoví bouda a pes.
/Leo Gursky